Jak odmaturovat s Evženem Oněginem

Hodně a ráda čtu. Maturitní četbu jsem měla přečtenou relativně brzy a většina z vybraných knížek mě i bavila číst. Mám ráda různé romány, příběhy typu babička, filozofská historie a také básně a cokoli veršovaného, natož pak veršovaný román. 

To jsem si takhle jednou zašla do knihovny a vypůjčila si Evžena Oněgina. No, třetí večer jsem neměla již co číst a namísto toho jsem ráno chvátala do školního kabinetu s novou básničkou "zkrácená verze Evžena Oněgina".

Skrytá realita v duši

Jak větroplach bez cíle honil se
za radovánkami dne,
večírky, zábava, vínečko na plese,
k slečinkám zraky pne,
postel a svoboda, zítra zas jinačí,
balet a divadlo, smát se nestačí
všemu naprosto, to by byl hřích,
netropit z něčeho si samý smích.

Pak ve všem prázdnotu uzřel a opustil
svět bezcenných tretek, však kdo mu odpustil?
Dál tlačen okolím v svůj svět se uzavřel,
na stoly, na bály, na lidi zanevřel.

Znuděn marnivými řečmi vyšňořených panáků,
uchýlyl se na vsi do zděděného baráku,
na statek po strýci, jenž ho teď opustil.
Evžen bláhového přání sobě myslil,
zapomene, rozptýlí se,
vsí, statkem i hony v lese.

Avšak na místo vzrušení,
dál se hrouží v své mlčení.
Jen mladý básník, jenž jemu přítelem vzácným,
vytrhává ho ze snů svým hlasem jasným,
přednášeje mu svého vzkvětu anekdoty,
Evžen přitakávaje mu do noty.

Tito dva však sousedili s domem Larinných,
žily v něm dvě krásky očí čarovných.
Vydali se ti dva k oněm na návštěvu,
Zamilován velmi, však nechce duši čistou ranit,
od svého zmařilého života chtě ji uchránit.

Ji spatříce, láskou vzplál,
a přece jí lásku nedopřál,
roztrhav její pokladnici snů,
jak nezkušený mladý fracek,
připraviv ji o krásu oněch dnů,
frnk před povinnostmi zrádný racek.

To mu však nestačilo, ach jeho zbrklá povaha,
do všeho žene se střemhlav, hlava nehlava.
Dříve jedná či mluví než přemýšlí,
to vám Taťána věrně vylíčí.
Ach kolik ona proň vytrpěla toho,
bezesných nocí probděla,
má milovat či nenávidět koho,
vždyť zabil jíž sestře anděla.

Obě vyvdaly se šťastně bez lásky,
znecitly, přivykly ponurým dnovům,
Taťána ze zasněné tiché krásky
procitla k nepřejícným mocným snobům.

Jak teskno jí na duši, ale ctí manžela,
Evžena odmítá, již s ní nic nedělá
vroucí dopis, Evženova slova, jak já tě miluji,
žít bez tebe nemohu, steskem dřív uhniji.

Po přečtení básničky mi paní učitelka povídá: "Já ti moc přeju, aby sis vytáhla Evžena Oněgina u maturity, když se ti tolik líbil."

Čas plynul a přišel svaťák a učení na maturitu přibývalo a času vůbec nezbývalo. Všechno se nedá stihnout za svaťák naučit, alespoň v mém případě. :) Těsně před ústníma jsme si se spolužačkama opakovaly některé knížky k maturitě. Říkala jsem si, už teď toho moc nestíhám, zopakuju si Puškina, který napsal Evžena Oněgina a zbytek už nechám na Pánu. A takto jsem to říkala i Ježíšovi.

Se strachem, ale už ne tak velkým jsem si šla losovat. "Co to asi bude. Doufám, že knížka, kterou si jakž takž pamatuju." Jé, vytáhla jsem si trojku, to je šťastné číslo a číslo Nejsvětější Trojice." A to už jsem věděla, že je to Evžen Oněgin i začala jsem se usmívat čím dál víc a usmívala jsem se celou dobu na potítku, divím se, že to paní předsedkyni nepřišlo divné.

Jen potom při čtení výňatku textu jsem se velmi zahloubala do dopisu Taťány Evženovi a tímpádem jsem zapomněla všechno, co jsem se učila, ale i tak mi tu češtinu dali.